Pohled na svět trochu jinýma očima

Největší problém dnešní doby - ideologie

20. června 2017 v 11:28 |  Výkřiky opilého filozofa
Hned ze začátku se musím ospravedlnit za clickbaitový titulek. Problém, jež zde chci popsat, je velmi vážný, nicméně těžko posoudit, jestli je horší než problémy jiné. Tak či tak, je jeden z největších a nadpis "Jeden z nejhorších problémů současné doby" nezní dobře :-).

O co tedy jde? Jednou větou: Lidé dnes nečtou, nediskutují, nemluví, neshánějí informace atd. za tím účelem, aby došli nějakého poznání, aby se snažili poznat, jaká je pravda, lidé tohle všechno činí proto, aby se utvrdili v tom, že pravdu mají právě oni, nehledě na to, jaká pravda doopravdy je.

Vcelku složité souvětí, tak si ho pojďme rozebrat. V jádru všeho stojí pojmy ideologie a propaganda. Nemyslím tím propagandu ve stylu té, jaká byla ve Třetí říši nebo Sovětském svazu, myslím tím něco jiného, co je tomu ale docela blízké. Možná si myslíte, že dnes žijeme ve svobodné demokracii a propagandě se vyhýbáme, omyl je ale pravdou. Ideologie je stále v nás, tak moc jsme se s ní žili, že už jí ani nepoznáváme a co víc, sami jsme ji podlehli a dobrovolně ji reprodukujeme.

Sokrates a jeho skepticismus


Přejděme pro lepší názornost ke konkrétnímu případu. Vzpomeňme si na starého dobrého Sokrata a jeho filozofii. Sokrates, ač věřil, že je možné se dopátrat "pravdy", čím víc se o to snažil, tím více zjišťoval, jak je to problematické. A tak sám nepřišel s žádným velkým "objevem", s žádnou teorií (pokud pomineme Sokratovský dialog, což je ale "jen" metoda). On sám dokonce ani filozofii nepsal (až na vzácné výjimky), protože velmi pravděpodobně nepovažoval psané slovo za vhodný prostředek k filozofování. Nicméně asi znáte jeho velmi známý výrok "Vím, že nic nevím." Tato slova ukrývají hlubokou moudrost a zároveň pokoru, protože člověk, který je řekne a míní upřímně, je schopen přiznat si, že on sám se mýlí a vše, co považuje za nezvratně pravé, může být ve skutečnosti jinak. Tohle je velmi důležité, protože jen díky tomu člověk opravdu může poznávat skutečnou pravdu.

U Sokrata se to projevovalo např. tak, že chtěl, řekněme, zjistit, co je to láska. Šel za někým, o kom si myslel, že by to mohl vědět, a zeptal se ho: "Co je to láska?" Ten někdo mu odpověděl, Sokrates ale přišel s námitkou, dokázal se na onu odpověď podívat kriticky a najít v ní nesrovnalosti. Na to daný člověk zareagoval a poskytl "lepší odpověď", jenže Sokrates ji znovu vyvrátil. Takto to šlo pořád dokolečka, až tázanému došel čas nebo trpělivost a dialog ukončil.

Dnešní člověk je ale úplně jiný, on naopak "ví, že všechno ví". Abychom byli přesnější a korektnější, řekněme, že většina dnešních lidí si myslí, že ví všechno. Tatam je ona pokora, zmizela snaha poznat svět kolem sebe. Tohle je ideologie, když pravé poznávání světa nahrazujeme pouze přesvědčováním sebe sama (či kohokoliv jiného), že já právě všechno vím. Pro účely tohoto článku pojmenujme takového jedince jako "moderního člověka".

Moderní člověk, opak Sokrata


Všichni máme názory, svá přesvědčení. Moderní člověk se bojí, že by tyto přesvědčení mohla být nepravá, bojí se tak moc, že je schopen si celý život lhát, že má pravdu, i v případě že by bylo zcela jasné, že se plete. To je ideologie. Takováto ideologie se pak snaží "skutečnou pravdu" pouze interpretovat tak, aby potvrdila "naši pravdu". Nejde tedy to, jaké věci skutečně jsou, jde o to, jak je interpretujeme v náš prospěch. Zatímco Sokrates se skutečně snažil poznat pravdu, moderní člověk se naopak pravdu snaží zničit, jelikož právě ta ukazuje, jak se tento moderní člověk šíleně plete.

Pojďme konečně k dalšímu příkladu. Nedávno byly volby v Nizozemsku, kde kandidoval Geert Wilders se svou Stranou pro svobodu. Wilders je často vnímán jako velký populista, kterých je nejen v Evropě mnoho. Když se sečetly hlasy, mnoho médií - i těch seriózních - psalo o tom, že Wilders prohrál, že selhal. Když jsem pak otevřel BBC, přečetl jsem si něco docela jiného. Ano, Wilders nevyhrál volby, nicméně skončil druhý a získal oproti předchozím volbám dalších 5 křesel. zatímco vítěz voleb 8 křesel ztratil. Wilders tedy teď má 20 křesel a vítězná strana (VVD) křesel 33. Z mého úhlu pohledu to pro Wilderse nedopadlo zas tak špatně, naopak posílil, dostal větší prostor. Pokud toho dobře využije, může představovat příště ještě větší problém než teď.

O co tedy jde? Ve spoustě médiích se mluvilo o tom, jakou drtivou porážku utržil, ve skutečnosti, byť prohrál, nebylo to pro něj až tak zlé. Jelikož si ale hodně lidí přálo, aby prohrál, byl takovýto výsledek interpretován jako jasná prohra. Titulky taky mohly být ve stylu "Wilders skončil druhý a posílil", hned by to znělo o dost lépe (v očích WIldersových fanoušků), nemyslíte?

Tohle je ale ještě slabý odvar. Nedávno jsem psal o Babišovi, pokusil jsem se nastínit strategii jeho marketingu, na kterých tématech sbírá nejvíc voličů. Představte si člověka, který mu uvěřil, že to s politikou myslí opravdu dobře, což je případ docela dosti lidí. Postupem času se ale ukazovalo, jak moc je Babiš nebezpečný a co vše má na svědomí. Lidé, kteří ho ale volili, si mnohdy bojí přiznat, že se spletli. Bojí se tak moc, že radši přistoupí na Babišovu hru s alternativními fakty. A tak i když jsou dnes na světě nezvratné důkazy o tom, že Babiš minimálně velmi lhal a že dokonce přísahal na zdraví svých dětí a pak tuto přísahu porušil, lidé nezmění svůj názor, místo toho celou skutečnost interpretují tak, aby zapadala do jejich přesvědčení. Ideologie je pak přesně to, když Babiš říká velmi laciné argumenty, které jsou hned na první pohled při nejmenším velmi nešťastné, ale lidi zoufalí z toho, že by se mohli plést, je přijmou za své. To jsou přesně ty fráze typu "To Kalousek! Je to novinářský komplot!"

Moderní člověk tedy nechce vědět, jaký je Babiš ve skutečnosti, on se toho naopak bojí, že by se to dozvěděl. Tak to ale není jen s Babišem, tak je to se vším.

Všimněte si toho, že ať se v poslední době stane cokoli vážnějšího, zpravidla se začnou budovat aspoň dva významnější názorové tábory, které mezi sebou "válčí". Např. pamatuje na Zemanův vtip o tom, jak by se dala vláda svrhnout za pomocí kalašnikova Jedni říkali, že je to jen bonmot, a další zas, že je to nehoráznost, že Zeman takhle mluví. Psaly o tom média jako o totálně pohromně v české politice, přitom pravda byla zase jiná.

Zeman řekl vtip, který byl vtipný (aspoň já jsem se u něj uchechtnul), ale pravdou je, že takto coby prezident vtipkovat je opravdu kontroverzní a i nebezpečné v kontextu sílící radikalizace. Každopádně byl to opravdu jen vtip, vtip který byl vtipný ale zároveň i nemístný. Odpůrci Zemana (samozřejmě ne všichni, nechci nikterak generalizovat) z toho ale hned udělali tragédii a pojali to jako další důvod, proč je Zeman v jejích očích někdo jako Sauron. Jeho podporovatelé (opět ne všichni) ho zase hájili jako naprostého andílka s vytříbeným smyslem pro humor. Pravda byla zase ukradená, důležité bylo ji přizpůsobit tomu, aby potvrdila naše přesvědčení.

Znovu, tohle přesně je ona ideologie, když nejsme schopni nazírat na věci kriticky, ale hned se je snažíme přizpůsobit tomu, aby nás utvrdily v tom, že právě my máme pravdu.

Ještě se na chvilku zdržme u Zemana, je to velice plodné téma. Ideologie stojí i zatím, že Ovčáček už bude muset do konce svého života, nebo aspoň postu mluvčího prezidenta, hledat Peroutkův článek Hitler je gentleman. Víte, že Zeman řekl, že ten článek viděl, není nic tragického. Opět, lidé se mýí, lidé zapomínají. Kolikrát mně osobně se stalo, že jsem něco někdy viděl a ve vzpomínkách se mi to zcela změnilo. Na tom přece není nic špatného. Problém je, že Zeman nechce přiznat, že se spletl. Nechce to udělat jednoduše proto, protože by zkazil u mnoho lidí iluzy o něm jako o nejlepším prezidentu. A tak místo lidského přiznání, že se prostě spletl, bude dál přiživovat ideologii a tvrdit, že Peroutka skutečně Hitlera adoroval a že všichni kdo tohle popírají, patří do Pražské kavárny. Zeman se skutečnosti, že ten článek neexistuje, bojí tak moc, že už dost možná sám začal věřit tomu, že skutečně existuje, ale všichni (včetně historiků, archivářů, který tento časopis archivují, odobrné společnosti aj.) to zkrátka jen popírají. Je to opravdu smutné, kam až může člověka dohnat jeho ješitnost.



Vždycky, ať se stane cokoliv, je potřeba poskytnout lidem "správnou" interpretaci. Je to jako kdyby vás manželka přistihla při nevěře, ale vy byste pořád tvrdili, že jste nesmilnil, že jste jen ležel vedle nahé ženy v posteli. Absurdní? To jistě ano, ale něco dost podobného se děje dennodenně. I když Amerika měla důkazy o tom, že na Ukrajině jsou ruští vojáci, Putin to stále popíral. Popíral to právě proto, protože kdyby přiznal lež, narušil by veškerou ideologii, kterou zrovna on tak poctivě buduje. Jak už v devatenáctém století psal Gustave Le Bon, úlohou politiků, právníků aj. je jen "správně" pojmenovávat skutečnost tak, aby se zavděčili lidem. Tohle je ten důvod, proč politici neustále dokola stále přicházejí s neskutečně absurdními výroky (jako když Rath říká, že si fakt myslel, že v té krabici bylo víno), dělají to jen proto, protože nemůžou přiznat, že jsou taky jen lidi, kteří chybují. Kdyby tak udělali, rozplynul by se u jejich fanoušků obraz dokonalosti, ideologie by byla vážně narušena.

Co s tím?


A jak se toho zbavit? Vraťme se k Sokratovi a jeho pokoře k okolnímu světu. Musíme si stejně jako on upřímně přiznat, že vlastně nic nevíme, pouze si myslíme, že víme. Věříme. Není tedy ničím výjimečným, že se pleteme. Možná se pleteme i ve věcech, v kterých jsme si naprosto jisti. Není to koneckonců žádná katastrofa, mýlit se je lidské.

Jak jste si asi všimli, často poslední dobou mluvím o Babišovi (pokud se mnou nesouhlasíte a i tak jste se dostali až sem, máte můj respekt a obdiv), nicméně musím si připustit, že třeba Babiš je opravdu člověk, který se snaží zlepšit politickou situaci a že ty kauzy jsou třeba jen snaha jeho odpůrců ho zdiskreditovat. Pokud bych našel argument, který by toto potvrdil, musel bych to uznat. Anebo bych také mohl říct, že je to jen marketing, čímž bych potvrdil svou pravdu, ale asi chápete, kam tím mířím. Babiš sám, ať je jakýkoliv, udělal v politice i dobrá rozhodnutí a není dobré z něj dělat někoho, kdo ztělesňuje čiré zlo - to by byla jen další ideologie. V mých očích je tedy Babiš nebezpečný pro ČR, nicméně pokud udělá něco "správného", určitě se tento fakt nebudu snažit překrucovat tak, aby potvrdil mou představu o něm jako o "zlém politikovi". Správné je popisovat fakta taková, jaká jsou, a ne je zkreslovat ve svůj prospěch.

Můžeme tedy číst média, s kterými souhlasíme, bavit se jen s lidmi, se kterými se shodneme, a tím si zajistit jakýsi klid, že máme pravdu. Taky ale můžeme zkusit zabrouzdat někam jinam, někam kde mají přesně opačné názory než my. Je to nepříjemné, je to nepříjemné ale právě proto, že to ohrožuje naši víru, že zrovna my máme pravdu. Je pak velmi konstruktivní snažit se upřímně zjistit, jestli se tito naši "odpůrci" pletou, či ne. Upřímně se snažit je pochopit. U mě to třeba znamená, že když čtu na Facebooku nějakou - pro mě - blbost, nezačnu hned nadávat, ale snažím se najít nějaký důkaz o tom, že je to pravda, anebo že není. Pátrám tedy po studiích, po statistikách, které zkoumají dané téma. Někdy zjistím, že ona blbost zas taková blbost nebyla a že na ní bylo dost pravdivého. A pokud ne, zeptám se autora, z čeho z čeho vychází a nabídnu mu mé argumenty (ony studie, statistiky...), proč se podle mě mýlí. Pokud místo slušné odpovědi se dočkám jen nadávek, je to jasné, mýlí se, bojí se to sám sobě přiznat, a tak už jen lacině nadává ze zoufalství, protože už sám ví, že jeho pravda je jen mýtus.

Abych parafrázoval Martina Hilského, člověka kterého si neskonale vážím, rozdílnost názorů je velmi dobrá věc. Když se s něčím neshodneme, vede to kesporu, spor vede k diskuzi a ta plodí lepší poznání.

Co jsem tedy chtěl tímto článkem říci? Co je ten hlavní problém? Zkrátka to, že všichni jsme v zajetí jakési ideologie, která se nás snaží přesvědčit, že zrovna my máme pravdu. Tato ideologie se projevuje strachem, jež nás tlačí k tomu, abychom věřili jen faktům, která potvrzují naše názory a přesvědčení. A to i když tato fakta jsou již na první pohled zcela lživá. Každopádně ne vždy jsou zcela mylná, někdy je jen zveličujeme nebo přeháníme, či bagatelizujeme.

Musíme si opravdu připustit to, že ve skutečnosti nic nevíme, vždy jen věříme, že víme. Nekompromisní víra se nazývá fanatismus. Zrovna v poslední době můžeme vidět, jak fanatismus je nebezpečný a jak moc je potřeba proti němu bojovat. Nebuďme tedy fanatiky, kteří nadobro propadli svému strachu z lidské mylnosti, a tak se uchylují k zoufalým činům. Naopak vyhledávejme situace, které narušují naše přesvědčení a snažme se je upřímně pochopit, jen tak se můžeme ubránit ideologii, jež je morem dnešní doby.
 

Kam dál

Reklama