Pohled na svět trochu jinýma očima

Pátrání po smyslu života

Mám takový pocit, že přemýšlení o smyslu života je dost klišoidní záležitostí, nicméně vždy mě tohle téma fascinovalo. Stačí jen abyste se v tom hektickém životě aspoň na chvilku zastavili a zeptali se: "Proč?". Náhle se vše jeví jako zbytečná malichernost, nač se zaobírat pozemským světem, když ani nevím, jaký je důvod, proč žiji? No, zřejmě jsem se zase nechal unést fascinací. Je to opravdu zvláštní pocit, když si uvědomíte, že se celý život zaobíráme všemi možnými věcmi, od peněz až po požitky, a pak si uvědomíte, že ani nevíte, jak je možné, že existuje něco jako svět a lidé.

Ještě na začátku bych chtěl rád říci, že tento text primárně nevznikl jako nějaká úvaha, kterou chce autor čtenářům něco sdělit. Tento text vznikl jen jako volný přepis mého myšlenkového toku, jenž se mi nedávno zcela bezděčně prohnal hlavou. Rád bych se s vámi s těmito myšlenkami podělil a kdo ví, třeba to někoho inspiruje k nějakému nápadu, nebo mu aspoň pomůže podívat se na věci jinak.

Většinou když někdo mluví o smyslu života, tak se chytám za hlavu, protože říká jen nepodložené báchorky. Přijme nějaké domněnky za pravdivé a na něch pak staví. Možná nakonec přijde s něčím logickým, ale jak celá teorie může dávat smysl, když stojí na nepodložených základech? Jak víme, že smyslem života je dojít do nebe nebo nirvány? Jak si můžeme být jisti, že vlastně existuje nějaká duše? Jak vůbec můžeme poznat, jestli některé náboženství je pravdivé, když jich tu je tolik (někdo z nich očividně neříká pravdu)? To jsou všechno otázky, na které se velmi špatně odpovídá, většinou budete muset použít tu obligátní frázi "já věřím", protože prostě nevíme, jak to ve skutečnosti je.

Lze tedy poznat smysl života, když o jeho existenci nemáme důkaz? Ještě než bychom ale začali zkoumat tuto otázky a hledat odpověď, měli bychom se zeptat na něco jiného, a sice: Existuje vůbec smysl života?

Neměli bychom si totiž a priori myslet, že nějaký smysl života je. Řeči typu "nějaký smysl prostě musí být" nelze pokládat za validní argument, to jsou jen domněnky. Opět si musíme smutně přiznat, že zkrátka nevíme.

Jaký tedy má význam pátrat po smyslu života, když vlastně nic nevíme a ani vědět nebudeme? No, to fakt netuším, ale baví mě to, stejně tak jako mě baví vymýšlet různé hypotézy. Minimálně o jednu se s vámi ještě níže podělím. Každopádně, uvědomil jsem si ještě nedávno jednu docela důležitou věc.

Jestli život má smysl a všichni na tomto světě pobýváme s určitým cílem, není pak při nejmenším zvláštní, že nám tento smysl nám není jasně znám? Byla by to opravdu zvláštní představa, že by život měl smysl a nikdo by o tom vlastně nevěděl. Jak bychom ho pak mohli naplnit?

Z toho lze vyvodit minimálně tři závěry: a) smysl života neexistuje, b) smysl života existuje, ale my lidé jsme jen pasivními hráči -> musí tu být i aktivní činitel, c) smysl života existuje, ale celý systém je nějaký "divný".

Čili ano, zase nic nového jsme se nedozvěděli. Ale dostáváme se tím k další důležité věci. Máme někde jistotu, že jestli existuje bůh, tak že je dokonalý? Co když prostě bůh stvořil svět, ale ten se mu nepovedl?

Možností je samozřejmě nekonečně mnoho, ale přijde mi zkrátka docela zvrácené, že by náš pobyt tady měl smysl a my o tom nevěděli.

Jedna hypotéza mi ale do toho všeho skvěle zapadá. Co když jsme jen jakýsi pokus? Co když jsme jako nějaká plíseň, která si roste v Petriho misce? Je totiž možné, že náš svět byl vytvořen coby "sociologický pokus" nějakou entitou, jež žije ve svém světe (kde je všem znám smysl života, protože tak to prostě je logické). Zkrátka někdo si někde usmyslel, že zkusí, co se asi tak stane, když vytvoří jakýsi mikrosvět, do kterého vloží určitý počet proměnných, a pak už jen bude sledovat co se děje. Stejně tak jako laboratorní myš vůbec neví, co se s ní děje a hlavně neví proč se to děje, my taktéž zcela tápeme.

Stejně tak je ale možné, že všichni hrajeme jen nějakou divnou hru, v rámci které se vtělujeme do určitých postav a při tom "zapomínáme na to ostatní". Možností je prostě bezpočet a nemáme moc pevných základů, od kterých bychom se mohli odrazit.

Ale některé tu přece jsou. Všichni známe pocity, kdy je nám dobře a kdy je nám zle. Všichni mámě nějaké činnosti, které nás baví a stejně tak které nás naopak nudí. Jakkoli je hledání "vyššího" smyslu života vznešené a poutavé, je to jen snění, které ke skutečným výsledku nevede.

Oddání se svým emocím a pudům je sice devalvování člověka na "animální úroveň", ale zároveň je to oddání se jedné z mála jistot, jež máme. Tak či tak, ať už je to jakkoliv, všichni, nebo aspoň většina z nás, se na tuto úroveň "snížila" a hledání smyslu života pak není nic jiného než uspokojování naší touhy vědět. Je to totiž dost nepříjemné upřímně si přiznat, že prostě nevíme a velmi pravděpodobně ani nikdy vědět nebudeme.

Možná pak smysl života opravdu existuje a my ho máme stále na očích, spočívá zkrátka v tom "aby nám bylo dobře". Jenže nám to připadá tak přízemní, že se v tom snažíme najít "něco víc", boha, nirvánu atd.

Ať už je to jakkoliv, svět je dost divné místo k životu a určitě to není ideální prostředí pro lidský život. Celé je to nějaké podezřelé- Nezbývá nám ale nic jiného než se s tím smířit a žít dál v nevědomosti.



 

Kam dál

Reklama