Pohled na svět trochu jinýma očima

Březen 2016

Úlomky

26. března 2016 v 22:12 | Milan M. |  Hudební koutek
Zdravím,
po delší době náhodného klikání se mi povedlo vytvořit něco, co znělo aspoň trochu dobře. No a takhle to dopadlo. Původně skladba měla mít rychlejší část, která tam pořád je, nicméně se trichu odklonila od hlavní myšlenky, tak zkuste prosím zkousnout tu případnou nejednotnost a berte to jako rapsodii v moderním podání :-)

Přeji příjemný poslech.


Zrození nového dne

20. března 2016 v 13:41 | Milan M. |  Hudební koutek
Pokud zrovna mám čas (anebo prokrastinuji), věnuji se občas hudební tvorbě. Jsou to mnohdy opravdu amatérské pokusy, ale někdy se něco povede a to bych tady právě rád prezentoval.

Tím prvním je skladba The Day's Nativity. Bohužel je nedodělaná. Hned povím proč. Asi před rokem jsem s touto skladbou začal a na rozdíl od většiny dalších jsem se nezasekl hned na začátku, ale postupoval jsem celkem rychle dál a hlavně mě práce na této skladbě opravdu bavila. Bohužel, co se jednou nestalo, přenášel jsem svůj laptop přes byt a inteligentně jsem nechal koncovku od napájecího kabelu (který jsem také nesl) vláčet za mnou po zemi. Proto nebylo žádným překvapením, že se zasekla o práh u dveří. Položil jsem tedy notes na stůl a šel pro onu nezbednici, jenže jsem o napájecí kabel zakopl a jelikož byl zapojen v počítači, tak ten sletěl se stolu dolů. Nebudu to více dramatizovat, přišel jsem o HDD, ztratil jsem tedy drtivou většinu dat, projektů atd. Bohužel tato skladba byla mezi nimi.

Je sice nedokončená, ale stih jsem ji celkem dost rozpracovat, každopádně i tak tam najdete nějaké nešvary. Nebudu je sem vypisovat a ani je prosím nezkoušejte hledat. Přijde mi ale líto ji nezveřejnit, jelikož je to jedna z mých věcí věcí, na které jsem hrdý a které se mi opravdu líbí.

Doporučuji zhasnout si, udělat si pohodlí a nechat hudbu na sebe působit a nechat se jí vtáhnout do sebe. Přeji příjemný poslech :)

(Bohužel Blog.cz neumí vkládat sladby ze Soundcloudu, proto sem jen takhle ošklivě hodím odkaz)


Realita neexistuje

20. března 2016 v 2:32 | Milan M. |  Výkřiky opilého filozofa
Existuje vůbec realite? Co když ne? Selský rozum se brání, realita přeci musí existovat, realita je to, co je kolem nás. Taková naivita! Co je to toiž kolem nás? Rozdělme to na dva světy, na svět hmatatelný a na svět myšlenek. Toto rozdělení není nic nového, vlastně je staré jako filozofie sama. To je Descártův svět ducha a svět těles, to je Kantův svět poznatelný a svět smyslový atd. Hmatatelný svět je tedy vše, na co si můžeme šáhnout, a svět myšlenek je pak vše ostatní, tzn. abstráktní pojmy jako život, přátelství atd.

Začněme nejdříve světem myšlenek, jestli se totiž dá přít u hmatatelného světa, tak tady určitě ne. Takový banální argument: Můžete si šáhnout na přátelství, můžete říct jakou má barvu, jaký povrch? To je ten problém, tyto pojmy si člověk vymyslel a co víc, tyto pojmy si vymyslel a vymýšlí každý člověk zvlášť. To znamená, že pro jednoho znamená přátelství něco rozličného, než pro jedince jiného. Pro názornost uveďme příklad. Asi znáte španělské "amigo". Podíváte-li se do slovníku, najdete tam jako český význam právě slovo přítel. To samé ve slovníku najdete u německého der Freund. Na papíře jsou tato slova stejná, ale v lidech samotných... Španělé slovem "amigo" osloví kde koho, je to jako naše "čau, kámo". Němci si své der Feund ale používají mnohem více rozvážněji, asi jako my slovo "přítel". Tyto rozdíly nejsou jen mezi kulturami, ale jsou i mezi každým člověkem - byť třeba v menším měřítku.

A proč to říkám? Značí to, že nikdo vlastně neví, co je přátelství. Každý si to jen myslí (a přitom se o to tak vehementně hádáme). Přítel neexistuje, existuje jen naše představa o něm. To samé můžeme říct o čemkoli jako je bůh, láska atp. Dokonce i o takovém pojmu jako je člověk. Je "člověk" naše tělo, či snad naše vědomí, nebo souhra toho všeho? A co když se mysl od těla oddělí, bude z nás pak "poločlověk"? Abstraktní svět neexistuje, ale my se chováme tak, jako by existoval. Nicméně tím, že se takhle chováme, tak ho de facto vytváříme. Hodí se zde připomenout Thomasův teorém, tedy: "Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích."


A teď k materiálnímů světu. Pokud si myslíme, že to co vidíme, je realita, tak jsme pěkně na omylu. Představte si, že jste barvoslepí. Vidíte červenou, ale barva je to modrá. Každopádně pro vás ta barva je stále červená, tak ji vnímáte celý život a je tedy pro vás reálná. Jenže co i když zdraví lidé jsou "barvoslepí"? Vidíme infračervené nebo ultrafialové světlo? A nejde jen o zrak, co třeba takový sluch? Kdo z nás slyší 10 Hz? Vnímáme svět tedy po svém, tak jak nám to umožňuje naše tělo. Nicméně svět sám o sobě je dost jiný a asi bychom se pěkně divili, kdybychom nebyli "barvoslepí" a dokázali vidět "všechny barvy". Znamená to tedy, že každý vidíme něco jiného. Dokážeme se shodnout na tom, co je stůl, každý ho ale vnímáme jinak. Vidíme ho z jiného úhlu pohledu, vidíme jinak barvu, cítíme jinou vůni a jeho povrch nám připadá jinak drsný.

Realita (hmatatelná) samozřejmě existuje, ale určitě není taková. za jakou ji považujeme. Zajímavé je, že přitom se o ni tolik hádáme. Dalo by se to shrnout v jedné, možná dosti kýčovité metafoře. A sice že náš život je jen jakýsi sen o realitě, sen kde nápisy jsou rozmazané a čas plyne tak rychle, jak se mu zrovna zachce. A kdo ví, třeba život je opravdu jen sen a smrt je probuzením do reality.


Kouření v hospodách - ano či ne?

17. března 2016 v 1:34 | Milan M. |  Komentáře
Společně s protikuřáckým zákonem k nám přichází i spoustu emocí, debat a hlavně hádek a nesmyslných výroků. Zatímco o něco větší část společnosti onen zákon nadšeně kvituje, druhá ho bere jako jedno z největších zel Ještě než se dostanu k věci samotné, tak bych rád řekl, že ať už je můj názor jakýkoli, onen zákon se proměnil spíše ve frašku. Viz dodatky o tom, že by aspoň jeden nealkoholický nápoj měl být levnější než alkoholický (což je zajímavá myšlenka, nemá ale nic společného s kouřením) či návrh typu, že zakážeme všude kouření jen ne v hospodách na vesnicích.

Faktem je, že kouření je škodlivé. Kdybyste někomu ve čtyřicátých letech řekli, že kouření způsobuje rakovinu, asi by se vám z plna hrdla vysmál. Taky to tak vypadalo, kouřilo se všude i v ve vlaku. Zajímavé ale je, že v První republice existoval zákon, který zakazoval kouření ve vozidle. Ale to je jen taková vsuvka. Dnes je ovšem kouření prokazatelně škodlivé. Pokud o tom pochybujete, doporučuji podívat se třeba na Google Scholar a zadat "smoking". Vyjede vám celá řádka studií, které se tímto zabývají.

Kouření a svoboda

Tak a teď k samotným argumentům. Nejčastěji zaznívá teze typu: "Podnikatel si ve svém podniku může dělat co chce, žijeme ve svobodné zemi." Ano, to je do jisté míry pravda. Nicméně je zde potřeba zvážit několik věcí. Předně kouření je škodlivé nejen pro toho, kdo si danou cigaretu vychutnává, ale i pro všechny ostatní v jeho okolí. To je zásadní, už jen proto, že podle českých zákonů musí majitel podniku zajistit bezpečné a neškodlivé prostředí. Čistě teoreticky byste tedy mohli zažalovat hostinského za to, že jste v jeho hospodě pasivně kouřili - ale to je opravdu absurdní, nicméně dle zákonů by to opravdu šlo.

Kdyby se vás někdo zeptal, jestli je normální, aby v hospodě do ovzduší unikal jed, byť v malém množství, odpověděli byste, že v žádném případě. Proč má mít tedy kouření výjimku? V ČR umře cca 3 500 lidí kvůli pasivnímu kouření, to je myslím dost silný argument a to i kdyby umřel jen jeden člověk.

Jak je známo, svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pokud tedy coby nekuřák budu sedět v hospodě a někdo si vedle mě zapálí, zasahuje do mé svobody. Ano, mohu se zvednout a odejít, ale pořád je to zásah do mé svobody. Navíc si představte tu absurdní situaci, kdy si vychutnáváte jídlo v restauraci a někdo si v tu dobu připálí u vedlejšího stolu. Těžko odejdete v polovině jezení a vzhledem k vyspělosti naší společnosti ne vždy se setkáte tak s vstřícným člověkem, aby cigaretu típnul, když jíte.

Kouření je tradice

Ano, kouření je tradice. Ale to není argument. To že je něco tradice neznamená, že je to dobré či zlé.

Není tomu tak dávno, co svůj boom zažíval žvýkací tabák. Tak jako dnes na veřejných místech máte popelníky, tak všude byla plivátka, do kterých lidé vesele plivali. Přijde vám to nechutné? Nicméně i to byla tradice. Je to pouze naučené, převzaté chování. Přijde nám normální jen proto, protože to dělalo spoustu lidí před námi a další velká část v tom pokračuje.

A co vesnice?

Tohle je z nějakého důvodu velmi často používaný argument. Na vesnicích se vždy kouřilo, většina lidí tam v hospodě kouří, tak proč to zakazovat?

Tohle je strašně sebestředný pohled na věc. Pokud jste nekuřák žijící na vesnici a chcete si zajít do hospody, tak máte prostě smůlu. A proč bychom měli upřednostňovat kuřáky (kteří škodí svému okolí) před nekuřáky? Když by se z kuřácké hospody stala nekuřácká, dost pravděpodobně by do ní začali chodit jiní lidé a kuřáci by si holt museli jít zapálit ven - to přeci není tak zlé.

To rovnou můžeme zakázat auta a alkohol

Alkohol přeci také škodí, no a o smogu nemluvě. Tohle mi přijde jako dost dětinský argument. Chceme něco špatné omluvit tím, že někde jinde se něco špatného děje také. Je to stejná logika, jako byste říkali: "Proč nemůžeme posílat lidi do pracovních táborů, když v KLDR mohou?" Ano, je to velmi přehnané, ale princip je stejný. Já osobně bych byl třeba mnohem šťastnější, kdyby auta nejezdila na fosilní paliva, nebo ještě lépe, kdyby byl autům zakázán vjezd do měst a tam by jezdila jen, zdůrazňuji že efektivní, MHD. A také je zde důležitý fakt, že kouř je v místnosti koncentrovaný a je tedy škodlivější.

Kouření v hospodách je sice špatné, ale zakazovat by se nemělo, trh se zreguluje sám

Tento argument vychází z toho, že lidé časem přijdou na to, co je nejlepší, a proto časem přestanou kouřit sami. To se problematicky posuzuje, každopádně to nám v tomto případě nevadí. I jestli je tato teze pravdivá, tak je jasné, že by to fungovalo pouze v dlouhodobém měřítku. To znamená, že než se lidi sami odnaučí kouřit, na pasivní kouření stihne zemřít opravdu dost lidí, takže je jasné, že nějaká regulace je nutná.




Ať už se mnou souhlasíte či ne, budu jen rád, pokud se vyjádříte v komentářích. Kdo ví, třeba mi ukážete, že se mýlím a změním názor :-)

Krize empatie

9. března 2016 v 23:32 | Milan M. |  Výkřiky opilého filozofa
Nevím, zda je to tím, jak stárnu a vidím věci, které jsem dřív neviděl, anebo svět je poslední dobou opravdu více neklidným. Tím mám na mysli konkrétně jednu věc, tu věc která mě skoro každý den opakovaně a pořád dokola irituje. Stačí si zapnout Facebook, online zpravodajství anebo nedejbože vstoupit do nějaké internetové diskuze a hned to člověka doslova praští do očí.

Nechci tu obhajovat nějaké téma, ať už uprchlíky či cokoliv jiného. Jde mi o to, jak dennodenně narážím na neúctu a despekt, se kterými lidé k sobě přistupují. Bůhvíproč náš český človíček (a nejen on) došel k názoru, že jedině on má pravdu a kdo stojí proti němu, je dement. Tím nemířím přímo na nejrůznější výlevy rasismu a xenofobie, které jsou bezpochyby zavržení hodné, ale ony samy jsou jen výsledkem toho, co se tu snažím popsat.

V současné situaci ať se totiž podíváte skoro kamkoli, uvidíte urážky a pohrdání. Dva příklady za všechny. Zkuste si najít nějaké video, které se staví spíše na stranu podpory uprchlíků. Občas se tam objeví komentář, který slušně říká něco v tom smyslu, že uprchlíci určitým způsobem ohrožují Evropu a proto bychom je přijmout neměli. A pak pod tímhle komentářem najdete odpověď, která už je jen směsicí nadávek a urážek. Ale proč? Vždyť ten člověk jen vyjádřil, zdůrazňuji že slušně, svůj názor. Pokud se někdo obává uprchlíků a má k tomu racionální důvod, tak proč se hned do něj navážet? Stejné je to ale i naopak, stačí najít jinou reakci na to samé video. Slova dobroser, sluníčkáři, havlisti, pražská kavárna aj. jsou toho jen důkazem.

Lidé zkrátka upustili od rozumu a začali ho nahrazovat emocemi, máme až moc velkou tendenci nadávat někomu jen proto, že má odlišný - z našeho pohledu špatný - názor. Přitom je to zdravé, jak řekl Martin Hilský, když se lidé na něčem neshodnou, tak to vede k debatě a debata vede k poznání. A o to nám všem přeci jde, ne?
Proto tady vznikla Výzva vědců, proto nedávno label Big Boss vyšel s manifestem proti nenávisti. Nechápu proč, ale vždycky se to překroutí, že je to podpora uprchlíků, přitom jestli jste tato dvě prohlášení četli, tak tam není ani jedno slovo o tom, že bychom měli uprchlíky přijímat. Obě říkají jen, aby lidé nedali na své emoce a vedli racionální debatu.

Snad nikdo z nás nedělá nic se špatným úmysle. Každý z nás dělá to, co pokládá za nejlepší, problém ale je, že nikdo z nás nezná pravdu, všichni si jen myslíme, že ji máme. Myslíme si to na základě nějakých informací, které se k nám dostaly a u kterých dost často ani nevíme, kdo je jejich zdrojem, natož pak abychom měli jistotu, že jsou to informace pravdivé. Je to až komické a zároveň k pláči, když si uvědomíte, že se většina lidí tak vášnivě hádá a pře o něco, o čem de facto nic neví.

Nicméně každého z nás k našemu názoru něco vede, ať už jsou to výše zmíněné informace či životní filozofie nebo cokoliv jiného, tak co třeba místo spršky nadávek se toho druhého zeptat, co to je, proč zastává ten svůj sluníčkářský/konvičkovský postoj a pak se o věci spolu normálně pobavit? Víte, přijde mi to naprosto banální, ale kdyby se lidé chovali slušně a místo po urážek šáhli po rozumu, tak by se nám tady žilo všem lépe a třeba bychom i dospěli k pravdivějšímu názoru.

Lidé jsou kapky deště

6. března 2016 v 22:08 | Milan M. |  Výkřiky opilého filozofa
Ach, jaký to kýčovitý nadpis! Nicméně není to jen prázdná metafora, naopak.

Představte si mrak, není to nic víc než spoustu drobných kapiček (či částic ledu), které se vesele vznášejí nad zemí, dokud se "neutrhnou" a nevydají se na svou pouť. Když konečně dorazí k povrchu, čeká je rozdílný osud, podle toho kam dopadnou. Některé se ihned připojí ke svým "příbuzným" v moři, některé se vsáknou do země atp.

Představte si, že kapky deště jsou jakousi formou života, že jsou to maličtí tvorové, kteří mají své vědomí. Pokusme se zapomenout vše, co víme o vodě a o fyzických zákonech obecně. Pokud bychom o tyto znalosti skutečně přišli, nebylo by pro nás až tak těžké začít věřit tomu, že kapky žijí svůj život v oblacích a když je tento život omrzí, rozhodnou se podívat na zem. Některé chtějí navštívit moře, některé zas zalesněnou krajinu atd.

Jaký je v těchto představách rozdíl? V té první jsou kapky pasivní, nechají se unášet větrem a padají k zemi, protože tak to už u nás gravitace funguje. V druhé představě je to ale docela jiné…
Ano, přiznávám, je to trochu ujetá představa, ale skvěle se na tom dá ukázat, jak i lidský život je řízen "větrem a gravitací". Do třetice, představte si, že kapka je člověk, který "padá" svým životem. Nemůže si vybrat, kam dopadne, natož co s ním bude po dopadu. Akorát místo větru a gravitace na nás působí jiní činitele. Mezi nimi jsou např. místo kam se narodíme, naše okolí či naše tělo (genetické a biologické predispozice). A jak tak žijeme svůj život, tyto faktory nás nasměrovávají na "místo dopadu".

Ještě než tuto myšlenku více rozvineme, je tady protiargument, který se víc než nabízí. U kapek jsme přece pominuli fyzické zákony, my ale nejsme kapky, jsme lidé. Jsme lidé, kteří mají vědomí a tělo. To je nezpochybnitelná pravda. Ale zatímco kapky jsou neživé a platí pro ně fyzické zákony, my jsme živí a platí pro nás i jakési "metafyzické zákony". Rodíme se a umíráme. Víme, ale proč? Jaký je smysl života? Někdo vám řekne, že cílem je dojít Božího království, jiný zas že Nirvány, ale už jen samotná rozličnost nám ukazuje, že v tom lidé (jakožto celek) nemají jasno. Aspoň já osobně tedy nemám. Toto jsou ty zákony, které nás přesahují (stejně tak jako fyzické zákony přesahují kapky, které si jich vědomi být nemohou).

Zpátky k naší determinaci. Představte si, že jste se narodili v rodině, která už po dlouhé generace vlastní firmu, kterou vždy po otci převezme nejstarší syn. Určitě je vám jasné, kam tím mířím. Jste nejstarším synem a máte převzít firmu. Pokud tak učiníte, determinace je jasná. Pokud ale odmítnete, je to přece svobodné rozhodnutí, vlastně jste změnili svůj osud, ne? Ne. To, že byste se takhle rozhodli, má svůj důvod. Řekněme, že firma se zabývá něčím, co vás vůbec nebaví. Místo toho, abyste vedli velkou korporaci, chcete být třeba lékařem. Ale proč chcete být lékařem? Zřejmě vás baví medicína, biologie, nebo prostě máte jen touhu pomáhat lidem. Zeptejme se znovu: Ale proč to tak je? Vybrali jste si snad sami, že vás to bude bavit, vybrali jste si svou touhu pomáhat? Možná byste ale vedení firmy odmítli proto, že tato firma vyrábí zbraně, zatímco vy máte pacifistický postoj ke světu. Položme si ale znovu onu otravnou otázku. Proč jsme pacifisti? No nejspíš proto, že jsme proti násilí. To má samozřejmě svůj důvod - jelikož jsme vnímaví lidé, všimli jsme si, že zbraně ubližují. A jak jsme si toho všimli? Viděli jsme to, četli či jsme o tom od někoho slyšeli? Ať tak či onak, nevybrali jsme si to. Nevybrali jsme si to, aby zbraně ubližovaly a my jsme tak byli "nuceni" k pacifismu. Ano, je to absurdní, a co víc, je to jen čistě hypotetická rovina "coby kdyby". Nicméně princip je jasný a osobně věřím, že funkční na jakoukoli událost.

Od mala nás přece formuje (nejen) okolí. Přejímáme názory rodičů či se od nich distancujeme (což ale znamená, že nás naše rodičové také ovlivnili. Čteme, nasáváme informace, sledujeme své okolí. Máme však ale v moci ovlivnit to, které informace se k nám dostanou? Jsme jen kapka, která padá a nemůže s tím nic udělat.
Vždy totiž, když se budeme ptát proč, dojdeme k nějakému důvodu, který ale sám má nějakou příčinnost. Ať chceme nebo ne, časem dojdeme k důvodu, který už jsme si sami nezvolili. Když bychom se stále ptali "Proč?", dostali bychom se velice pravděpodobně k našem "metafyzickým zákonům". Na ty už ale odpověď nemáme a jestli ano, tak stejně se jedná o věc, která je daleko od našeho vlivu.


Proč tohle píšu, když se nejedná o nic nového a k praktickému životu je to stejně k ničemu? Nevím, prostě mě to jen napadlo a přišlo mi to jako zajímavá metafora. Samozřejmě že nemůžeme takhle v "normálním životě" přemýšlet. Když potkáme zloděje, nedáme mu přeci dobrovolně své věci s tím, že on nemůže za to, že je zloděj, je tak prostě determinován. Ale i přesto to není tak zbytečné uvažování, jak by se mohlo zdát. Místo toho, abychom odsoudili lidi, s kterými nesouhlasíme, zkusme se zeptat, jaké k tomu mají důvody. Zjistíme, že ne vždy jsou tak iracionální, jak jsme si mysleli, nikdo přeci nechce jednat jako blbec.