Pohled na svět trochu jinýma očima

Lidé jsou kapky deště

6. března 2016 v 22:08 | Milan M. |  Výkřiky opilého filozofa
Ach, jaký to kýčovitý nadpis! Nicméně není to jen prázdná metafora, naopak.

Představte si mrak, není to nic víc než spoustu drobných kapiček (či částic ledu), které se vesele vznášejí nad zemí, dokud se "neutrhnou" a nevydají se na svou pouť. Když konečně dorazí k povrchu, čeká je rozdílný osud, podle toho kam dopadnou. Některé se ihned připojí ke svým "příbuzným" v moři, některé se vsáknou do země atp.

Představte si, že kapky deště jsou jakousi formou života, že jsou to maličtí tvorové, kteří mají své vědomí. Pokusme se zapomenout vše, co víme o vodě a o fyzických zákonech obecně. Pokud bychom o tyto znalosti skutečně přišli, nebylo by pro nás až tak těžké začít věřit tomu, že kapky žijí svůj život v oblacích a když je tento život omrzí, rozhodnou se podívat na zem. Některé chtějí navštívit moře, některé zas zalesněnou krajinu atd.

Jaký je v těchto představách rozdíl? V té první jsou kapky pasivní, nechají se unášet větrem a padají k zemi, protože tak to už u nás gravitace funguje. V druhé představě je to ale docela jiné…
Ano, přiznávám, je to trochu ujetá představa, ale skvěle se na tom dá ukázat, jak i lidský život je řízen "větrem a gravitací". Do třetice, představte si, že kapka je člověk, který "padá" svým životem. Nemůže si vybrat, kam dopadne, natož co s ním bude po dopadu. Akorát místo větru a gravitace na nás působí jiní činitele. Mezi nimi jsou např. místo kam se narodíme, naše okolí či naše tělo (genetické a biologické predispozice). A jak tak žijeme svůj život, tyto faktory nás nasměrovávají na "místo dopadu".

Ještě než tuto myšlenku více rozvineme, je tady protiargument, který se víc než nabízí. U kapek jsme přece pominuli fyzické zákony, my ale nejsme kapky, jsme lidé. Jsme lidé, kteří mají vědomí a tělo. To je nezpochybnitelná pravda. Ale zatímco kapky jsou neživé a platí pro ně fyzické zákony, my jsme živí a platí pro nás i jakési "metafyzické zákony". Rodíme se a umíráme. Víme, ale proč? Jaký je smysl života? Někdo vám řekne, že cílem je dojít Božího království, jiný zas že Nirvány, ale už jen samotná rozličnost nám ukazuje, že v tom lidé (jakožto celek) nemají jasno. Aspoň já osobně tedy nemám. Toto jsou ty zákony, které nás přesahují (stejně tak jako fyzické zákony přesahují kapky, které si jich vědomi být nemohou).

Zpátky k naší determinaci. Představte si, že jste se narodili v rodině, která už po dlouhé generace vlastní firmu, kterou vždy po otci převezme nejstarší syn. Určitě je vám jasné, kam tím mířím. Jste nejstarším synem a máte převzít firmu. Pokud tak učiníte, determinace je jasná. Pokud ale odmítnete, je to přece svobodné rozhodnutí, vlastně jste změnili svůj osud, ne? Ne. To, že byste se takhle rozhodli, má svůj důvod. Řekněme, že firma se zabývá něčím, co vás vůbec nebaví. Místo toho, abyste vedli velkou korporaci, chcete být třeba lékařem. Ale proč chcete být lékařem? Zřejmě vás baví medicína, biologie, nebo prostě máte jen touhu pomáhat lidem. Zeptejme se znovu: Ale proč to tak je? Vybrali jste si snad sami, že vás to bude bavit, vybrali jste si svou touhu pomáhat? Možná byste ale vedení firmy odmítli proto, že tato firma vyrábí zbraně, zatímco vy máte pacifistický postoj ke světu. Položme si ale znovu onu otravnou otázku. Proč jsme pacifisti? No nejspíš proto, že jsme proti násilí. To má samozřejmě svůj důvod - jelikož jsme vnímaví lidé, všimli jsme si, že zbraně ubližují. A jak jsme si toho všimli? Viděli jsme to, četli či jsme o tom od někoho slyšeli? Ať tak či onak, nevybrali jsme si to. Nevybrali jsme si to, aby zbraně ubližovaly a my jsme tak byli "nuceni" k pacifismu. Ano, je to absurdní, a co víc, je to jen čistě hypotetická rovina "coby kdyby". Nicméně princip je jasný a osobně věřím, že funkční na jakoukoli událost.

Od mala nás přece formuje (nejen) okolí. Přejímáme názory rodičů či se od nich distancujeme (což ale znamená, že nás naše rodičové také ovlivnili. Čteme, nasáváme informace, sledujeme své okolí. Máme však ale v moci ovlivnit to, které informace se k nám dostanou? Jsme jen kapka, která padá a nemůže s tím nic udělat.
Vždy totiž, když se budeme ptát proč, dojdeme k nějakému důvodu, který ale sám má nějakou příčinnost. Ať chceme nebo ne, časem dojdeme k důvodu, který už jsme si sami nezvolili. Když bychom se stále ptali "Proč?", dostali bychom se velice pravděpodobně k našem "metafyzickým zákonům". Na ty už ale odpověď nemáme a jestli ano, tak stejně se jedná o věc, která je daleko od našeho vlivu.


Proč tohle píšu, když se nejedná o nic nového a k praktickému životu je to stejně k ničemu? Nevím, prostě mě to jen napadlo a přišlo mi to jako zajímavá metafora. Samozřejmě že nemůžeme takhle v "normálním životě" přemýšlet. Když potkáme zloděje, nedáme mu přeci dobrovolně své věci s tím, že on nemůže za to, že je zloděj, je tak prostě determinován. Ale i přesto to není tak zbytečné uvažování, jak by se mohlo zdát. Místo toho, abychom odsoudili lidi, s kterými nesouhlasíme, zkusme se zeptat, jaké k tomu mají důvody. Zjistíme, že ne vždy jsou tak iracionální, jak jsme si mysleli, nikdo přeci nechce jednat jako blbec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Věříte, že vše je determinováno?

Ano 66.7% (4)
Ne 33.3% (2)
Něco ano, něco ne 0% (0)

Komentáře

1 Astaer Astaer | E-mail | Web | 12. března 2016 v 21:27 | Reagovat

Myslím, že znát smysl svého života, je velice praktická otázka. Vlastně by měla být na prvním místě. Jesliže si chce někdo jen bezmezně užívat, tak mu nic nebrání v doslova zvrhlém chování.

Je sice pravda, že člověk je ovlivněný různými vlivy (rodina, společnost). Ale přesto se může svobodně rozhodovat, tedy pokud se řídí rozumem a ne podvědomím, které je dost často víc ovlivněné. Tak třeba ten zloděj se může přes své sklony rozhodnout, že neprovede daný čin.

2 Milan Milan | E-mail | Web | 12. března 2016 v 21:56 | Reagovat

[1]: Však neříkám, že není důležité znát smysl života. :) Jen ten smysl (pokud opravdu nějaký je) je pro nás nepoznatelný, nicméně nikomu nebrání, aby si svůj smysl života vymyslel a podle toho pak i žil.

To máš určitě pravdu, problém je ale v tom, že ten rozum se rozhoduje na základě faktů a ta fakta už člověk neovlivní.

Kdyby jsi například žil ve společnosti, kde by bylo běžné krást, tak bys pravděpodobně také kradl. Například ve Spartě byli v rámci tréninku chlapci nabádáni aby si ukradli jídlo a byla u nich podporována jakási rebelie. Chci tím tedy říct, že přejímáme chování, hodnoty od svého okolí - socializujeme se.

Ale pořád můžeš říct, že člověk může této socializaci odolat, může prostě jen myšlením dojít k tomu, že by neměl brát věci, které mu nepatří. Jenomže otázkou je: Vybrali jsme si „zdravý" rozum? Jinak řečeno, to že máme „dobrý" rozum (který se prostě u nás vyvinul, aniž bychom chtěli) určilo to, že jsme se nakonec rozhodli nekrást. Bylo to tedy předem dané.

V této situaci by to tedy byl souboj mezi kulturou a naší vlastní myslí, nicméně ani jedno není v naších silách ovlivnit (kulturu přejímáme od ostatních a mysl se v nás vyvíjí do jisté míry nezávisle na nás.

Snad to není až moc zamotané a je to srozumitelné. Každopádně děkuji za reakci a za tvůj názor :-)

3 Astaer Astaer | E-mail | Web | 12. března 2016 v 23:07 | Reagovat

Proč by cíl života měl být nepoznatelný? Myslím, že dobrou cestou k poznání je ptát se právě po příčinách (v důsledku po první příčině).
Ohledně determinismu - nejde ani o to, jestli se ve společnosti najde jeden se "zdravým" rozumem, ale že se najde člověk, který se rozhodne jinak než ostatní (ať už dobře nebo špatně). I když připustím, že mysl se může zčásti vyvíjet nezávisle na člověku, stejně to bude spíš zanedbatelné. Přece jenom myšlení a poznávání je projevem rozumu. A tak ten dotyčný mohl dokonce nezávisle. Jde tu o svobodnou vůli. Člověk se sice řídí podle nějakých pohnutek, ale pohnutky samy o sobě neřídí člověka.

4 Milan Milan | E-mail | Web | 13. března 2016 v 0:33 | Reagovat

[3]: Takto, objektivní (ten skutečný smysl) je nám, dle mého názoru skryt a tak to ještě nejspíš nějaký čas zůstane. Ptát po příčinách se sice můžeš, ale po nějaké chvíli dojdeš do takového stádia, že si nebudeš moct odpovědět, protoe nebudeš znát odpověď.
Co se týče subjektivního smyslu, tak ten má snad každý z nás.

Abych řekl pravdu, tak této problematice úplně nerozumím, ale myslím si (a snad nejsem daleko od pravdy), že náš jak náš charakter tak i náš rozum jsou dány minimálně z části biologicky, popř. geneticky. Naše tělo (všechny naše smysly i rozum) jsou to, co nám uprostředkovává svět, nicméně nám ho zkreslují (nikdo z nás nevidí věci objektivně) a zkreslují i naš rozum, náš způsob přemýšlení.

Jelikož i tedy náš způsob přemýšlení je ovlivňován - z části naší biologickou, genetickou predispozicí a z části okolím, z kterého získáváme, hodoty, zkušenosti - je naše rozhodnutí determinováno právě oním ovlivňěním. Neexistuej tedy jakýsi „čistým rozum", vždy bude „znečištěn". Právě toto „znečištění" způsobuje to, že vidíme věci subjektivně.

5 Astaer Astaer | E-mail | Web | 13. března 2016 v 12:24 | Reagovat

[4]: Souhlasím s tím posledním odstavcem. Člověk je nedokonalý. Ale přesto zastávám názor, že objektivní pravdy se rozumem dá dojít. Ale musí se při tom používat věda - logika, tou se odstraní to "znečištění". Logika je v tomhle velmi zajímavá. Má totiž jisté zákony, které nejdou změnit, a tak při jejich používání se potom způsob myšlení stává objektivní.
Abych pravdu řek, asi to nedokážu postupně vysvětlit, tak jen stručně důsledky. Jsou zde důkazy o existenci Boha (ontologický, kosmologický), které jsou logicky správně a jsou ověřitelné (něco víc o tom zde http://podiven.blog.cz/1111/dukaz-existence-boha). Tedy jestli jsou logicky pravdivé, jsou i objektivní. Tím se dostáváme i k cíli lidského života.

6 Milan Milan | E-mail | Web | 13. března 2016 v 18:58 | Reagovat

[5]:                     Podle mě ale tohle není tak docela pravda. Správně, podle mě tedy, by to mělo znít takto: Pomocí logiky se můžeme přiblížit k objektivitě.

                    To, co tvrdíš ty, je klasický modernistický přístup. Ale věda samotná (aspoň tedy sociální vědy) dnes vyznávají spíše post-modernistický, tj. že se nedokážeme odpoutat od naší subjektivity. Můžeš jí zmírnit, nikdy ji ale neodstraníš.

                    Nicméně tím dost sklouzáváme od tématu. Můj argument byl, že stejná věc, která způsobuje naši subjektivitu, stojí i za tím, že jsme determinováni. A tou věcí rozumím to, že všichni poznáváme svět jen z jednoho úhlu pohledu - toho svého. Důsledkem toho je subjektivita i determinace. Rád bych tedy zdůraznil, že nemyslím subjektivitu samotnou, ale to, čehož je subjektivita důsledkem.

                    ___

                    Jinak díky za odkaz, bylo to fakt zajímavé, ač samotný článek to moc dobře nevysvětlil. Našel jsem si ale ten kosmologický důkaz jinde.

                    Kosmologický důkaz tedy říká, že Bůh je nehmotný, je mimo čas, je neuvěřitelně mocný a je bez příčiny.

                    Paradoxní je, že kosmologický důkaz vychází z toho, že vše má příčinu, ale zároveň tvrdí, že Bůh příčinu nemá. Zní to skoro jak kóan.

                    Nicméně tu nebudu řešit, jestli je ten důkaz pravdivý nebo ne, dá se to v tomto případě elegantně obejít. Za předpokladu, že tento důkaz je platný, tak známe více či méně jen ty vlastnosti, které jsem zmínil výše. Nevíme ale vůbec nic o tom, co si Bůh přeje, abychom dělali.

                    Čili tento důkaz neříká nic o tom, jestli pravý Bůh je ten křesťanský nebo židovský. Nevíme, jestli mají pravdu buddhisté či hinduisté. Víme jen, že je tu (nebo to tu bylo) něco mocného, nehmotného atp. A to pouze za předpokladu správnosti kosmologického důkazu.

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 20. března 2016 v 9:44 | Reagovat

Teď váhám, jestli má vůbec cenu něco osát, všechno bylo řečeno přede mnou, ale chci po sobě také zanechat stopu na tomto úžasném blogu :-)

Jsme jen kapky v dešti, s tím souhlasím, ale není pravda, že se vždy rozhodneme tak  jak máme. Myslím, že do jisté míry, opravdu malé míry, ake přece, můžeme zvrátit svůj osud. Třeba když budeš přesvědčená, že máš něco udělat, a nakonec uděláš to, co ti řekne okolí, už nemůžeš říct, že to tak bylo předurčeno, ne? Má to sice příčinu, to nepopírám, ale změníš tak třeba ten směr větru nebo gravitaci.

8 Milan Milan | E-mail | Web | 20. března 2016 v 12:39 | Reagovat

[7]: Ještě jednou děkuji za ta vlídná slova :-)

Podle mě ale i to je determinace. Je to další činitel, který působí na tvé rozhodnutí. Je to jako by ti tvůj rodič řekl něco jako: „Udělej tohle!"

Tady je to hodně vidět, protože to udělat musíš (pokud tedy ještě bydlíš pod jeho střechou :) ). To okolí ti to sice neřekne takhle jako příkaz, řekne jen „tohle". To „udělej" k tomu dodá až to, jakou máš k okolí důvěru, jak moc jeho názor je v souladu s tím tvým atp. Nicméně jak vidíš, tohle všechno je už dané před touto situací.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama