Pohled na svět trochu jinýma očima

Pohádka pro otrlé 2

31. ledna 2017 v 13:41 |  Povídky

Smolíček Pacholíček

Díl první

Žil byl malý chlapeček, jmenoval se Smolíček Pacholíček. Už od svého útlého dětství byl jeho život plný strasti a trápení. Začalo to tím, že ho rodiče pohodili v lese a on byl vydán na pospas nepřízni osudu. Našel ho však jelen a ujal se ho nebožáka. Smolíček často přemýšlel o tom, kdo byl jeho matkou, kdo byl jeho otcem, jeho myšlenky nebyly ale plné zloby a hněvu, byl smířený se svým osudem. Jediné, co ho občas trápilo, byla skutečnost, že ho vychovává jelen. "Jak k tomu přijdu? Budu pak schopen fungovat v lidské společnosti, když se socializuji do té jelení?" Ale i při takových myšlenkách zůstávala jeho mysl klidná. Nakonec si vždy řekl: "Nu což, Romula a Remuse vychovávali vlčice a datel a jak to dopadlo - založili Řím."
Vše bylo v pořádku, vše bylo krásné. Jelen se celý den kdesi pásl, zatímco Smolíček četl Hovory k sobě, Rukojeť či jinou stoickou literaturu. Večer pak Jelen přinesl jídlo a společně si povídali. Tráva a byliny Smolíčkovi sice moc nechutnaly, ale bylo mu to jedno. Smyslem života přeci není jíst dobré jídlo, člověk - a ani jelen - by se neměl oddávat takovým vášním, kór jedná-li se o obžerství.
Když bylo Smolíčkovi 18, cítil jelen potřebu poučit ho, dát mu nějaké moudro, jež by mu poskytlo orientaci v jeho chaotickém životě. "Smolíčku, poslouchej, lidé jsou zlí, nesmíš nikomu věřit. I když se budou jevit jako ti nejhodnější, vždy v nich bude nějaký zlý úmysl."
"A co jeleni?" Odvětil Smolíček.
"Jeleni? Ti jsou plaší, těch se bát nemusíš. Jen je nesmíš potkat v říji, potkáš-li je, vem do zaječích, to ti povídám."
Smolíček bedlivě poslouchal a vrýval si moudra do paměti, i když ani jednomu z nich nevěřil. Jeho mysl byla neochvějná, pevně rozhodnutá o harmonii Vesmíru.

Druhý díl

Hned druhý den, co Jelen vyběhl na pastvu, kdosi zaťukal na dveře. Smolíček nebyl překvapen, byť to bylo prvé zaťukání za celých 18 let a jeden den. Šel se podívat, kdo to je.
"Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme." Ozvaly se za dveřmi jakési osoby. Vlasy jak sto let neupravené roští, hadry roztrhané na cáry, pleť špinavá, že nebylo jisté, zdali jde o černochy, nebo bělochy. Čili, typičtí středověcí lidé. Smolíček se nedivil, že znají jeho jméno, místo toho se mu zželelo nebohých žen, pustil je proto dovnitř a pohostil je. Byly tři, byly hlasité a divoké, byly plné života. Smolíčkovi to nevadilo. Dal jim čerstvou trávu, byliny a misku vody.
"Žiješ sám, Smolíčku?" Otázala se ho jedna z jezinek.
"Všichni jsme na světě sami."
"Všichni jsme na světě sami, vidíme-li ve světě jen sami sebe." Odpověděla druhá jezinka.
"Koukám se na svět tak pozorně, jak jen mohu, ale všichni se mi ukrývají. Místo lidí vidím mlhu, místo hlasů slyším šum větru."
"Ano, svět je temný a zlý, musíš však hledat, musíš najít světlo a to tvůj svět změní v ráj. Mlha se rozplyne, v šumu větru objevíš zpěv ptáků." Chopila se odpovědi třetí jezinka.
"A proč bych měl hledat světlo?" Otázal se Smolíček. "Svět je takový, jaký je. Nevybíráme si, kam se narodíme, nevybíráme si ani rodiče ani přátelé. Podívej se, váš otec je člověk, můj otec je jelen. Myslíš, že jsem chtěl jelena? Ne, nechtěl. Nechtěl jsem nic, jsem rád za to, co mám. Můžu být šťastný v tomto zlém a temném světě, ale to jen tehdy, když přestanu hledat světlo, které je stejně jen iluzorní, a přijmu ho takový, jaký je. Potom bude vše v harmonii, vše bude plynout, jak má."
"Co pak z tebe ale bude?" Zvýšila hlas jezinka s trávou, jež jí visela z pusy.
Smolíček zůstal stát zahleděn do díry ve zdi, která tam byla místo okna. "Bude ze mě to, čím jsem se narodil, a to, jaký zemřu. Vidíš mě?" Ukázal na svou hruď, "tohle jsem já, nač se honit za nějakým ideálem, kterého stejně nelze dosáhnout."
"Ne!" Jezinka opět zesílila hlas, bylo zřejmé, že ji Smolíček vytáčí. Jemu to ale bylo jedno. "Musíš být silný, musíš překonávat sám sebe! Musíš posilovat svou vůli! Budeš-li mít silnou vůli, budeš silný, budeš-li silný, budeš mocný, a pokud budeš mocný, bude z tebe bůh, bude z tebe nadčlověk. A pak budeš pánem mlhy, pak budeš pánem šumu větru. To ty budeš měnit svět obrazu k svému."
Smolíček stále klidně stál a hleděl z díry. "Jsi pošetilá. Všichni jste pošetilé. Rodíme se a umíráme, nic víc v tom nehledejte."
"Já ti ukážu, kdo je tu pošetilý, ty debile." Čapla třetí jezinka Smolíčka a už s ním - a s ostatními jezinkami - pelášila do své jeskyně.

Díl třetí

Jeskyně byla černá a studená. Smolíčkovi to bylo jedno. Jezinky ho zavřely do klece, ale jemu to bylo jedno. Jezinky si ho chtěly vykrmit, a tak mu dávaly samé dobroty. Jenže Smolíček vše vyzvrátil, byl přece navyklý jen na trávu a byliny. A tak to šlo dál den co den. Jezinky si už nevěděly rady, zavolaly tedy jezinčího lékaře. Ovšem ten nic nezmohl, byl to chudák středověký lékař a ti toho moc neuměli. Dal Smolíčkovi pár pijavic, tak to totiž dělal vždy, když nevěděl. A on nevěděl téměř vždy. Smolíčkovi to bylo jedno. "Šťastné pijavice, které sají a víc k životu nepotřebují". Říkal si.
Byl to už rok. Smolíček stále nepřibíral, zatímco jezinky šedivěly. Každý den musely chodit trhat trávu a byliny. Každý den musely mu dávat čerstvou vodu. Nebavilo je to.
Jednoho dne přišla první za druhou a povídá: "Ty, jezinko! Kde je naše vůle, kde je naše síla, kde je naše božství? Místo, abychom měnily svět, každý den dřeme jak krávy, abychom toho parchanta uživily. Takhle jsem si to nadlidství nepředstavovala."
Druhá zůstala stát jako opařená. "Máš pravdu! Jsme otroci! Ten proklatý kliďas nás svou neochvějností sesadil z trůnu, to on teď kraluje světu."
"Zabijme ho!" Vykřikla první.
"A nebude i to otročení? Udělaly bychom to, protože bychom chtěly, nebo protože bychom musely, poněvadž nám neposkytuje jinou možnost? To on by určoval naše bytí, ne my jeho.
Obě z toho byly už nešťastné, nevěděly, co si mají počít. Jejich pevný svět se rozpadl jako hrad z písku, který malému dítěti rozkopalo dítě větší.
Všechny tři jezinky šílely, zatímco Smolíček klidně seděl v kleci a bylo mu vše jedno. Nastala patová situace.

Díl čtvrtý

Jelen si samozřejmě všiml, že Smolíček zmizel. Byl to už rok, co naposledy spatřil jeho od neustálého čtení unavené oči. Chyběl mu.
Jednoho dne, když se pásl, narazil na poli na jezinku, jež trhala trávu a byliny. Byla celá sedřená, byla zničená. Věděl, že lidé - a i jezinky - jsou zlí, a i když se jeví jako hodní, vždy v nich je nějaký zlý úmysl. A proto, byť mu ji bylo líto, ignoroval ji. Ale jezinka si ho všimla a povídá: "Šťastný jsi, jelene, paseš se tu a o nic víc se nestaráš. Stejně jako ty pijavice."
"Nejsem žádná pijavice, ty babizno." Rozzlobil se jelen.
"Promiň, jelene, promiň!" Začala se jezinka omlouvat, celá nešťastná a zmatená. "Já už nevím, jak se v tomhle světě vyznat, já už nevím, co mám dělat. Chtěla jsem ho ovládnout a místo toho je ze mě otrok."
Jelen nechápal, co to říká. Ani ho to moc nezajímalo. Nevěděl ale, co má dělat. "Dobře, dobře, nic se neděje." Odpověděl a dál se klidně pásl. Pak ho ale napadlo: "jezinka a trhá trávu a byliny?"
"A pro kohopak to trháte, teta?" Zkusil se usmát.
"Ale…" nemohla najít babizna odpověď, "pořídily jsme si takové zvířátko…"
"A jaképa zvířátko?" Vyzvídal jelen dál.
"No.. pořídily jsme si králíka." Odvětila jezinka s hrdostí, že rychle vymyslela odpověď.
"Králíka? Trávu a byliny?"
"No jistě, náš králík nic jiného rád nemá."
Jelenovi bylo hned jasné, že něco není v pořádku. Králík potřebuje vyváženou stravu, potřebuje zeleninu, seno aj. Nezeptal se ani, zdali může králíčka vidět, místo toho rovnou jezinku sledoval.
Když došla domů, jelen neváhal a vtrhl dovnitř. Pěkně všechny tři jezinky prohnal. Ale Smolíčkovi to bylo jedno. Jezinky byly už slabé, neměli chuť do života, nijak se nebránily. Jelen dvě ubodal svým parožím a třetí rozdupal kopyty, až krev stříkala na všechny strany a Smolíček byl celý rudý.
"Smolíčku, Pacholíčku, ty kluku červená! Jak já jsem rád, že tě vidím. Smolíček chtěl, aby mu to bylo jedno, ale jak by mohl, když jeho srdce jásalo. Člověk může chtít cokoliv, ale vždy je limitován svými biologickými dispozicemi, chtě nechtě, musel tedy Pacholíček uposlechnout své omezené tělo, musel se vydat všanc oxytocinu a jiným bláznivým hormonům. "Já jsem také rád, ty jelene."





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 31. ledna 2017 v 15:53 | Reagovat

Skvělá pohádka, Smolíčkovi jsem celou dobu fandila, i když mu to bylo asi jedno :-D

2 Milan Milan | E-mail | Web | 31. ledna 2017 v 17:06 | Reagovat

[1]: Díky! :) On Smolíček na konci prozřel, takže třeba mu to jedno není a je rád :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama