Pohled na svět trochu jinýma očima

Únor 2017

Chybí Čechům dospělost?

10. února 2017 v 12:50 Výkřiky opilého filozofa
Cítíte se být dospělými? Mně je 21, takže bych měl být dospělý nejen u nás ale i v První republice a stejně tak v USA, ale stále si připadám spíše jako něco mezi adolescentem a dospívajícím. A je vůbec důležité, abychom se cítili jako dospělí?

Dříve to bylo celkem jasné, měli jsme tu biřmování, první menstruace aj. To všechno byly - a někde ještě jsou - důležité rituály, které oddělují jednu etapu života od druhé. To zní celkem banálně, ale co se stane, když tento rituál zmizí? U jiných kultur jsou rituály zcela běžné a mnohdy i zásadní. Např. takový africký kmen Nuerů, rituál vstupu do dospělosti je zakončen tím, že mladíkovi od ucha k uchu přes čelo vyryjí nožem několik čar - většinou řežou až na kost. Těch linek je maximálně 5 a chlapec nesmí dát najevo, že cítí bolest. To je jen jeden z mnoha rituálů a všechny jsou svým způsobem zajímavé a většina z nich nám zároveň připadá padlá na hlavu. Důležité ale je, když chlapci nožem uděláte jizvy na čelo, tak všichni po tom ví, že on je dospělý, a všichni se k němu tak chovají. Budou se k němu chovat jinak, budou ho jinak oslovovat, bude mít náhle jiné povinnosti a jiná práva atd.

Někteří sociální antropologové proto tvrdí, že v naší společnosti takový rituál chybí a to má své důsledky. Můžete samozřejmě namítnout, že tu máme rituály - první občanka, 18. narozeniny, maturita aj. Ale sami se zamyslete, jestli tento rituál je závazný pro většinu společnosti, jestli se k němu pojí soubor pravidel atd. Např. maturita, jež napadne většinu lidí jako první, není pro všechny. Znamenalo by to tedy, že lidi bez maturity jsou dospělí? Jistě že ne. Narozeniny i občanský průkaz máme sice všichni, ale jak moc je to významná událost? Narozeniny byly jako každé jiné a občanka byla jen další kartička do mé peněženky. Jediný jakýsi náznak dospělosti, co si tak pamatuji, byl, když jsem dovršil 15 let a prvně mi nalili slivovici - a to nejsem z Moravy J. Ale to je málo.

Když se podíváte třeba k oněm Nuerům, rituál není jen nějaká okázalá událost. Stojí za ní dost pravidel, která jednak říkají, jak bude rituál probíhat, druhák říkají, jak se daná osoba změní. Společnost ji náhle jinak vnímá, jinak k ní přistupuje a to je zásadní. Jenomže mě když bylo 18, tak se více méně nic nezměnilo. Byla oslava, během dne jsem třikrát byl v hospodě, ale druhý den se vše vrátilo k normálu. I když tedy rituály máme, jsou už to spíše jen dozvuky kdysi důležitých rituálů. Lidé po tom nezískávají status dospělosti na základě rituálu, ale na základě sebeidentifikace. Což se dnes projevuje např. tak, že lidé se dospělými cítí být v čím dál pozdějším věku. A taky se tím mění jen náš pohled na nás samotné, ale ne pohled našeho okolí na nás.


A je vůbec dobré, abychom tu takový rituál měli? Podle mě problém nastává v tom, že někteří se stále chovají jako děti v situacích, kdy už by měli být dospělými. Já vím, zní to dost vágně, ale posuďte sami. Kdybychom tu měli rituál, který by jasně říkal, co už člověk dělat nesmí (nesmí se chovat jako dítě) a co naopak už nově dělat musí (být zodpovědný), který by člověka jasně změnil a zároveň by k němu i ostatní tak přistupovali - to je opravdu dost důležité -, přičemž by to nebyla jen nějaká maškara, ale událost, kterou by všichni respektovali a ctili, co by se pak stalo? Imho by to byla dost pozitivní věc a možná by pak v naší společnosti bylo o něco příznivější atmosféra. Co myslíte?

________________

V komentářích zazněly dost rozumné argumenty (díky za ně), díky kterým jsem si uvědomil některé další souvislosti. Rád bych na ně nějak reagoval, resp. pozměnil svůj názor.

Je problém už samotná definice toho, co je dospělost/děckost. To je do určité míry individuální záležitost, nicméně i tak věřím, že části našich představ jsou si minimálně podobné. Jinak řečeno, věk je opravdu jenom číslo, protože u každého tento proces probíhá jinak, nicméně jsou zde podobné znaky. Určitě je i správné, že si někdo zachová část své dětské duše, ale na čem se nejspíše shodneme všichni: u každého by měl proběhnout nějaký posun k dospělosti. Pokud se člověk ve 30 letech chová stejně jako ve 12, tak je zde nejspíš nějaký problém. Pokud tedy už ve dvanácti se nechová opravdu "uvědoměle", což většinou tak není. Zkrátka "stáváním se dospělým" je jen jakýsi princip, který v praxi funguje jinak než v teorii, jelikož je zasazován do různých okolností a kontextů.

Když jsem ale přemýšlel nad komentáři, napadla mě ještě jiná věc. Možná je to přeci jen správně, že už tu nemáme žádný rituál, který by nám jasně ohraničoval dětsví a dospělost. Přeci jen je to jakýsi posun k naší individuální svobodě - společnost už nám nevnucuje, jací máme být, nemusíme už bojovat se stereotypy a konvencemi (co se týče dospělosti), i když ty tady do jisté míry stále jsou. Každopádně je-li to tak, máme i větší zodpovědnost, jelikož ta roste se zvětšující se svobodou.

Společnost nám už nevnucuje přímo, jak se máme chovat coby dospělí, musíme na to přijít sami. To je dobré v tom, že si můžeme zvolit "svoji formu dospělosti", ale platíme za to tím, že mnozí jedinci budou mít s "hledáním dospělosti" problém. Tudíž už není tak jasné, kdy jsme dospělí a kdy ne, někdo z nás se může jako nedospělý cítit i ve třicítce. Zároveň pro některé lidi by bylo lepší, kdyby jim společnost nalajnovala život a řekla jim: "od teďka budeš dospělý a budeš se chovat takto". Jelikož to se ale neděje, tito lidé se mohou dostávat do nejasné pozice, ve které mmj. nemusí mít charakteristiky, které považujeme za "dospělácké". Proto některým "dospělým" může chybět "dospělost" a to jsem vlastně chtěl říci celým celým, jenomže v něm jsem to moc zobecnil.

Ještě jednou díky za vaše komentáře! :)