Pohled na svět trochu jinýma očima

Červen 2017

Největší problém dnešní doby - ideologie

20. června 2017 v 11:28 Výkřiky opilého filozofa
Hned ze začátku se musím ospravedlnit za clickbaitový titulek. Problém, jež zde chci popsat, je velmi vážný, nicméně těžko posoudit, jestli je horší než problémy jiné. Tak či tak, je jeden z největších a nadpis "Jeden z nejhorších problémů současné doby" nezní dobře :-).

O co tedy jde? Jednou větou: Lidé dnes nečtou, nediskutují, nemluví, neshánějí informace atd. za tím účelem, aby došli nějakého poznání, aby se snažili poznat, jaká je pravda, lidé tohle všechno činí proto, aby se utvrdili v tom, že pravdu mají právě oni, nehledě na to, jaká pravda doopravdy je.

Vcelku složité souvětí, tak si ho pojďme rozebrat. V jádru všeho stojí pojmy ideologie a propaganda. Nemyslím tím propagandu ve stylu té, jaká byla ve Třetí říši nebo Sovětském svazu, myslím tím něco jiného, co je tomu ale docela blízké. Možná si myslíte, že dnes žijeme ve svobodné demokracii a propagandě se vyhýbáme, omyl je ale pravdou. Ideologie je stále v nás, tak moc jsme se s ní žili, že už jí ani nepoznáváme a co víc, sami jsme ji podlehli a dobrovolně ji reprodukujeme.

Sokrates a jeho skepticismus


Přejděme pro lepší názornost ke konkrétnímu případu. Vzpomeňme si na starého dobrého Sokrata a jeho filozofii. Sokrates, ač věřil, že je možné se dopátrat "pravdy", čím víc se o to snažil, tím více zjišťoval, jak je to problematické. A tak sám nepřišel s žádným velkým "objevem", s žádnou teorií (pokud pomineme Sokratovský dialog, což je ale "jen" metoda). On sám dokonce ani filozofii nepsal (až na vzácné výjimky), protože velmi pravděpodobně nepovažoval psané slovo za vhodný prostředek k filozofování. Nicméně asi znáte jeho velmi známý výrok "Vím, že nic nevím." Tato slova ukrývají hlubokou moudrost a zároveň pokoru, protože člověk, který je řekne a míní upřímně, je schopen přiznat si, že on sám se mýlí a vše, co považuje za nezvratně pravé, může být ve skutečnosti jinak. Tohle je velmi důležité, protože jen díky tomu člověk opravdu může poznávat skutečnou pravdu.

U Sokrata se to projevovalo např. tak, že chtěl, řekněme, zjistit, co je to láska. Šel za někým, o kom si myslel, že by to mohl vědět, a zeptal se ho: "Co je to láska?" Ten někdo mu odpověděl, Sokrates ale přišel s námitkou, dokázal se na onu odpověď podívat kriticky a najít v ní nesrovnalosti. Na to daný člověk zareagoval a poskytl "lepší odpověď", jenže Sokrates ji znovu vyvrátil. Takto to šlo pořád dokolečka, až tázanému došel čas nebo trpělivost a dialog ukončil.

Dnešní člověk je ale úplně jiný, on naopak "ví, že všechno ví". Abychom byli přesnější a korektnější, řekněme, že většina dnešních lidí si myslí, že ví všechno. Tatam je ona pokora, zmizela snaha poznat svět kolem sebe. Tohle je ideologie, když pravé poznávání světa nahrazujeme pouze přesvědčováním sebe sama (či kohokoliv jiného), že já právě všechno vím. Pro účely tohoto článku pojmenujme takového jedince jako "moderního člověka".

Moderní člověk, opak Sokrata


Všichni máme názory, svá přesvědčení. Moderní člověk se bojí, že by tyto přesvědčení mohla být nepravá, bojí se tak moc, že je schopen si celý život lhát, že má pravdu, i v případě že by bylo zcela jasné, že se plete. To je ideologie. Takováto ideologie se pak snaží "skutečnou pravdu" pouze interpretovat tak, aby potvrdila "naši pravdu". Nejde tedy to, jaké věci skutečně jsou, jde o to, jak je interpretujeme v náš prospěch. Zatímco Sokrates se skutečně snažil poznat pravdu, moderní člověk se naopak pravdu snaží zničit, jelikož právě ta ukazuje, jak se tento moderní člověk šíleně plete.

Pojďme konečně k dalšímu příkladu. Nedávno byly volby v Nizozemsku, kde kandidoval Geert Wilders se svou Stranou pro svobodu. Wilders je často vnímán jako velký populista, kterých je nejen v Evropě mnoho. Když se sečetly hlasy, mnoho médií - i těch seriózních - psalo o tom, že Wilders prohrál, že selhal. Když jsem pak otevřel BBC, přečetl jsem si něco docela jiného. Ano, Wilders nevyhrál volby, nicméně skončil druhý a získal oproti předchozím volbám dalších 5 křesel. zatímco vítěz voleb 8 křesel ztratil. Wilders tedy teď má 20 křesel a vítězná strana (VVD) křesel 33. Z mého úhlu pohledu to pro Wilderse nedopadlo zas tak špatně, naopak posílil, dostal větší prostor. Pokud toho dobře využije, může představovat příště ještě větší problém než teď.

O co tedy jde? Ve spoustě médiích se mluvilo o tom, jakou drtivou porážku utržil, ve skutečnosti, byť prohrál, nebylo to pro něj až tak zlé. Jelikož si ale hodně lidí přálo, aby prohrál, byl takovýto výsledek interpretován jako jasná prohra. Titulky taky mohly být ve stylu "Wilders skončil druhý a posílil", hned by to znělo o dost lépe (v očích WIldersových fanoušků), nemyslíte?

Tohle je ale ještě slabý odvar. Nedávno jsem psal o Babišovi, pokusil jsem se nastínit strategii jeho marketingu, na kterých tématech sbírá nejvíc voličů. Představte si člověka, který mu uvěřil, že to s politikou myslí opravdu dobře, což je případ docela dosti lidí. Postupem času se ale ukazovalo, jak moc je Babiš nebezpečný a co vše má na svědomí. Lidé, kteří ho ale volili, si mnohdy bojí přiznat, že se spletli. Bojí se tak moc, že radši přistoupí na Babišovu hru s alternativními fakty. A tak i když jsou dnes na světě nezvratné důkazy o tom, že Babiš minimálně velmi lhal a že dokonce přísahal na zdraví svých dětí a pak tuto přísahu porušil, lidé nezmění svůj názor, místo toho celou skutečnost interpretují tak, aby zapadala do jejich přesvědčení. Ideologie je pak přesně to, když Babiš říká velmi laciné argumenty, které jsou hned na první pohled při nejmenším velmi nešťastné, ale lidi zoufalí z toho, že by se mohli plést, je přijmou za své. To jsou přesně ty fráze typu "To Kalousek! Je to novinářský komplot!"

Moderní člověk tedy nechce vědět, jaký je Babiš ve skutečnosti, on se toho naopak bojí, že by se to dozvěděl. Tak to ale není jen s Babišem, tak je to se vším.

Všimněte si toho, že ať se v poslední době stane cokoli vážnějšího, zpravidla se začnou budovat aspoň dva významnější názorové tábory, které mezi sebou "válčí". Např. pamatuje na Zemanův vtip o tom, jak by se dala vláda svrhnout za pomocí kalašnikova Jedni říkali, že je to jen bonmot, a další zas, že je to nehoráznost, že Zeman takhle mluví. Psaly o tom média jako o totálně pohromně v české politice, přitom pravda byla zase jiná.

Zeman řekl vtip, který byl vtipný (aspoň já jsem se u něj uchechtnul), ale pravdou je, že takto coby prezident vtipkovat je opravdu kontroverzní a i nebezpečné v kontextu sílící radikalizace. Každopádně byl to opravdu jen vtip, vtip který byl vtipný ale zároveň i nemístný. Odpůrci Zemana (samozřejmě ne všichni, nechci nikterak generalizovat) z toho ale hned udělali tragédii a pojali to jako další důvod, proč je Zeman v jejích očích někdo jako Sauron. Jeho podporovatelé (opět ne všichni) ho zase hájili jako naprostého andílka s vytříbeným smyslem pro humor. Pravda byla zase ukradená, důležité bylo ji přizpůsobit tomu, aby potvrdila naše přesvědčení.

Znovu, tohle přesně je ona ideologie, když nejsme schopni nazírat na věci kriticky, ale hned se je snažíme přizpůsobit tomu, aby nás utvrdily v tom, že právě my máme pravdu.

Ještě se na chvilku zdržme u Zemana, je to velice plodné téma. Ideologie stojí i zatím, že Ovčáček už bude muset do konce svého života, nebo aspoň postu mluvčího prezidenta, hledat Peroutkův článek Hitler je gentleman. Víte, že Zeman řekl, že ten článek viděl, není nic tragického. Opět, lidé se mýí, lidé zapomínají. Kolikrát mně osobně se stalo, že jsem něco někdy viděl a ve vzpomínkách se mi to zcela změnilo. Na tom přece není nic špatného. Problém je, že Zeman nechce přiznat, že se spletl. Nechce to udělat jednoduše proto, protože by zkazil u mnoho lidí iluzy o něm jako o nejlepším prezidentu. A tak místo lidského přiznání, že se prostě spletl, bude dál přiživovat ideologii a tvrdit, že Peroutka skutečně Hitlera adoroval a že všichni kdo tohle popírají, patří do Pražské kavárny. Zeman se skutečnosti, že ten článek neexistuje, bojí tak moc, že už dost možná sám začal věřit tomu, že skutečně existuje, ale všichni (včetně historiků, archivářů, který tento časopis archivují, odobrné společnosti aj.) to zkrátka jen popírají. Je to opravdu smutné, kam až může člověka dohnat jeho ješitnost.



Vždycky, ať se stane cokoliv, je potřeba poskytnout lidem "správnou" interpretaci. Je to jako kdyby vás manželka přistihla při nevěře, ale vy byste pořád tvrdili, že jste nesmilnil, že jste jen ležel vedle nahé ženy v posteli. Absurdní? To jistě ano, ale něco dost podobného se děje dennodenně. I když Amerika měla důkazy o tom, že na Ukrajině jsou ruští vojáci, Putin to stále popíral. Popíral to právě proto, protože kdyby přiznal lež, narušil by veškerou ideologii, kterou zrovna on tak poctivě buduje. Jak už v devatenáctém století psal Gustave Le Bon, úlohou politiků, právníků aj. je jen "správně" pojmenovávat skutečnost tak, aby se zavděčili lidem. Tohle je ten důvod, proč politici neustále dokola stále přicházejí s neskutečně absurdními výroky (jako když Rath říká, že si fakt myslel, že v té krabici bylo víno), dělají to jen proto, protože nemůžou přiznat, že jsou taky jen lidi, kteří chybují. Kdyby tak udělali, rozplynul by se u jejich fanoušků obraz dokonalosti, ideologie by byla vážně narušena.

Co s tím?


A jak se toho zbavit? Vraťme se k Sokratovi a jeho pokoře k okolnímu světu. Musíme si stejně jako on upřímně přiznat, že vlastně nic nevíme, pouze si myslíme, že víme. Věříme. Není tedy ničím výjimečným, že se pleteme. Možná se pleteme i ve věcech, v kterých jsme si naprosto jisti. Není to koneckonců žádná katastrofa, mýlit se je lidské.

Jak jste si asi všimli, často poslední dobou mluvím o Babišovi (pokud se mnou nesouhlasíte a i tak jste se dostali až sem, máte můj respekt a obdiv), nicméně musím si připustit, že třeba Babiš je opravdu člověk, který se snaží zlepšit politickou situaci a že ty kauzy jsou třeba jen snaha jeho odpůrců ho zdiskreditovat. Pokud bych našel argument, který by toto potvrdil, musel bych to uznat. Anebo bych také mohl říct, že je to jen marketing, čímž bych potvrdil svou pravdu, ale asi chápete, kam tím mířím. Babiš sám, ať je jakýkoliv, udělal v politice i dobrá rozhodnutí a není dobré z něj dělat někoho, kdo ztělesňuje čiré zlo - to by byla jen další ideologie. V mých očích je tedy Babiš nebezpečný pro ČR, nicméně pokud udělá něco "správného", určitě se tento fakt nebudu snažit překrucovat tak, aby potvrdil mou představu o něm jako o "zlém politikovi". Správné je popisovat fakta taková, jaká jsou, a ne je zkreslovat ve svůj prospěch.

Můžeme tedy číst média, s kterými souhlasíme, bavit se jen s lidmi, se kterými se shodneme, a tím si zajistit jakýsi klid, že máme pravdu. Taky ale můžeme zkusit zabrouzdat někam jinam, někam kde mají přesně opačné názory než my. Je to nepříjemné, je to nepříjemné ale právě proto, že to ohrožuje naši víru, že zrovna my máme pravdu. Je pak velmi konstruktivní snažit se upřímně zjistit, jestli se tito naši "odpůrci" pletou, či ne. Upřímně se snažit je pochopit. U mě to třeba znamená, že když čtu na Facebooku nějakou - pro mě - blbost, nezačnu hned nadávat, ale snažím se najít nějaký důkaz o tom, že je to pravda, anebo že není. Pátrám tedy po studiích, po statistikách, které zkoumají dané téma. Někdy zjistím, že ona blbost zas taková blbost nebyla a že na ní bylo dost pravdivého. A pokud ne, zeptám se autora, z čeho z čeho vychází a nabídnu mu mé argumenty (ony studie, statistiky...), proč se podle mě mýlí. Pokud místo slušné odpovědi se dočkám jen nadávek, je to jasné, mýlí se, bojí se to sám sobě přiznat, a tak už jen lacině nadává ze zoufalství, protože už sám ví, že jeho pravda je jen mýtus.

Abych parafrázoval Martina Hilského, člověka kterého si neskonale vážím, rozdílnost názorů je velmi dobrá věc. Když se s něčím neshodneme, vede to kesporu, spor vede k diskuzi a ta plodí lepší poznání.

Co jsem tedy chtěl tímto článkem říci? Co je ten hlavní problém? Zkrátka to, že všichni jsme v zajetí jakési ideologie, která se nás snaží přesvědčit, že zrovna my máme pravdu. Tato ideologie se projevuje strachem, jež nás tlačí k tomu, abychom věřili jen faktům, která potvrzují naše názory a přesvědčení. A to i když tato fakta jsou již na první pohled zcela lživá. Každopádně ne vždy jsou zcela mylná, někdy je jen zveličujeme nebo přeháníme, či bagatelizujeme.

Musíme si opravdu připustit to, že ve skutečnosti nic nevíme, vždy jen věříme, že víme. Nekompromisní víra se nazývá fanatismus. Zrovna v poslední době můžeme vidět, jak fanatismus je nebezpečný a jak moc je potřeba proti němu bojovat. Nebuďme tedy fanatiky, kteří nadobro propadli svému strachu z lidské mylnosti, a tak se uchylují k zoufalým činům. Naopak vyhledávejme situace, které narušují naše přesvědčení a snažme se je upřímně pochopit, jen tak se můžeme ubránit ideologii, jež je morem dnešní doby.

O blogu

12. června 2017 v 12:26 O blogu

Vítejte na mém blogu!

bohužel Blog.cz neumožňuje nastavit statickou stránku, proto úvod k mému blogu je takhle nešikovně schovaný.
Takže co je Oculorum zač? Latinsky "oculorum" znamená "oči". Prostřednictvím tohoto blogu, "těchto očí", se pokouším poskytnout jiný - myšleno můj - pohled na věci. Resp. abychom byli přesní, "oculorum" znamená "očí", nicméně název "oculus" je již zabrán a "oculorum" zní lépe :-).

Píši hlavně pro sebe, vím, jak to zní ošklivě a namyšleně, nicméně je to tak. Navíc u blogu, kde je průměrně ani ne pár desítek návštěv za týden, se nedá psát z jiného důvodu :-). Tím samozřejmě nechci říct, že nejsem rád, když si někdo mé články přečte a zaujme k ním nějaký postoj, naopak! Každopádně hlavní motivace pro psaní je pro mě klid, který z přichází s ventilováním mých myšlenek. Kolikrát se mi stává, že si něco čtu, někam jedu, něco poslouchám atd. a přitom se nemohu pořádně soustředit, jelikož mi v hlavě doslova bzučí roj různých nápadů. Když je sem napíši, mám pak klid, že mé myšlenky zůstanou někde uchovány. No a samozřejmě je to i taková obdoba narcismu, kdy chci sdílet mé nápady, texty, myšlenky aj.

V důsledku toho, že píši články ale zvláště pro sebe, mohou tyto články mít prapodivnou strukturu, mohou obsahovat záhadné způsoby vyjadřávování a vůbec v nich můžete nalézt divné výrazy, metafory atd. Tento jazyk pak může být hůře pochopitelnější, těžší na čtení. Chvíli jsem přemýšlel, že bych ho nepřizpůsobil "průměrnému čtenáři" a udělal jej jednodušší, každopádně nakonec jsem se rozhodl pro ponechání originální formy, tedy čistého přepisu mého myšlenkového toku. Omlouvám se tedy, že někdy styl článků bude příliš složitý a jindy zase vágní, expresivní a emocionálně založený.

Rubriky, které zde na blogu najdete:


Výkřiky opilého filozofa
Toto je rubrika, kde najdete přesně onu změť mých různých myšlenek. Jsou to různá zamyšlení, nápady, komentáře aj. Někdy tyto texty píši pozdě v noci, kdy již jsem pod vlivem spánkové deprivace, ale něco mě naštve a já své emoce ventiluji tímto způsobem, a jindy jindy své úvahy promýšlím několik dnů i týdnů dopředu. Celkové době přípravy pak zpravidla odpovídá i forma textu.

Komentáře
Název dostatečně vypovídá o tom, oč jde. Občas se tato rubrika zčásti překrývá s Výkřiky opilého filozofa a někdy je nejasné, do jaké rubriky přesně článěk patří. Nicméně snažím se, aby se Komentáře více vázaly k aktuálnímu dění a mému pohledu na něj. No a jelikož jsem člověk, který se nezřídka kdy vyžívá v nonkonformismu, pravděpodobně půjde často o kontoverzní a ne příliš lichotivé psaní.

Povídky
Zatím zde najdete jen přepisy dvou klasických pohádek. Nicméně v hlavě se mi líhne docela dost nápadů a já zbožně doufám, že se jednou se objeví i v této rubrice.

Hudební koutek
Čas od času, když jsou chuť, nálada a nápady, zkouším tvoit vlastní hudby. Pokud se něco povede, můžete to najít zde. Ten zbytek pak můžete dohledat i na mém Soundcloudu.



Závěrem už bych vám jen rád poděkoval za váš zájem a čas, který jste u čtení strávili. Pokud máte nějaký komentář, nějakou kritiku, či jen něco na srdci, budu velmi rád, napíšete-li to do komentářů. Mějte se fajn!

Realita existuje, ale je iluzorní

12. června 2017 v 11:58 Výkřiky opilého filozofa
Ve svém článku Realita neexistuje jsem psal o tom, že to, co vnímáme jako realitu, rozhodně realitou není. To jak na svět nazíráme, to co vnímáme jako (ne)normální, jak skrze smysly vnímáme naše okolí... jinak řečeno náš každodenní život je to, co považujeme za realitu, přitom právě to je velmi subjektivní. Jednoduchý příklad: Řekněme, že existuje tvor, který vidí černobíle. Kdo pak vidí reálný svět, ten kdo ho vidí černobíle, anebo ten kdo ho vidí barevně? Pochopitelně ani jeden, obě reality jsou stejně reálné a stejně tak nereálné, protože to, jak se na ni díváme, už ji samo o sobě značně deformuje. U barev se ještě dá říci, že ten, kdo vidí více barev, vidí svět reálněji, ale co pak u abstraktních pojmů? Copak můžete vidět svobodu, důstojnost atd.?

Modrá a růžová


Tentokrát se zaměříme na dekonstrukci naší reality a normálnosti jako takové. Začněme tím, že lidé si vytváří své představy o světě. Když se narodíte do nějaké společnosti, všichni vám budou říkat, co je správné a co není. Správné je, když kluci nosí modré oblečky a holčičky růžové, špatné naopak je, když držíme nůž a vidličku jinak, než ostatní považují za ideální. Takto bychom mohli pokračovat neskonale dlouho. Jelikož neznáme nic jiného, právě tohle se nám zdá normální, tohle tvoří naší realitu.

Volil jsem schválně takové případy, u kterých je jasná jejich absurdita. Jaký existuje vztah mezi tím, co máte mezi nohama, a barvou vašeho oblečení? Jakým způsobem penis u mužů ovlivňuje to, zdali by měli nosit růžovou, nebo modrou? Samozřejmě že nijak, celá ta hra na to, kdo má nosit kterou barvu, je smyšlená. Potvrdí nám to např. skutečnost, že různé společnosti za smuteční a slavnostní barvy považují mnohdy jiné než my. Kupř. v Indii bílá symbolizuje smrt, což je pro nás něco nepředstavitelného. Celé je to o tom, že jsme prostě jen zvyklí na to, že holčičky mají růžové šatičky. Jelikož to tak dělají ostatní, děláme to i my.

U barev je to ještě pochopitelné, ale co když vám řeknu, že to, že do místnosti se má chodit jen dveřma, je iluze? Skutečně, proč bychom nemohli chodit oknem? Samozřejmě trochu přeháním, ale zkuste se nad tím zamyslet. V mnohých situacích by to bylo opravdu lepší, např. když máte okno do ulice, kde je zastávka autobusu, kterým potřebujete jet, zatímco dveře do baráku máte orientované úplně jinam. Takovým jednoduchým vyskočením z okna byste si mohli ušetřit minutu chůze a ti, co každý den stejně jako já utíkají za tramvají nebo autobusem tuhle minutu můžou víc než ocenit.

Je to nadsázka, nicméně pravdou je, že neexistují žádné přírodní zákony, jež by říkaly, jakým způsobem se má vstupovat do místnosti. V prvních summerských městech, aspoň dle archeologických vykopávek, se chodilo do domů stropem. Zatímco nám to přijde při nejmenším divné, tamnějším obyvatelům to přišlo určitě zcela normální. A stejně tak by to bylo ve městech, kde by opravdu žádné dveře neexistovaly a všichni by ke vstupu do domu používali okna (jak komická představa), všem by to přišlo naprosto normální, stejně tak normální jako naše představa o dveřích. Neexistuje tedy jedna "objektivní normalita", vždycky jde jen o to, na co jsme zvyklí.

Alkohol


A tak je to s celou řadou věcí, kolikrát si ani neuvědomujeme, kolik jich děláme jen proto, že je dělají ostatní, jen protože jsme na ně zvyklí.

Pro mě osobně takovou záležitostí je alkohol. Žijeme ve společnosti, kde národním nápojem je pivo. Chlap není chlap, když nepije pivo. Když někdo umře, narodí se, když slavíme výročí anebo se s někým rozejdeme, vždy je potřeba to zapít. Někdo si dá skleničku, jiní se opijí do němoty. Jsou to sice všechno stereotypy, bezpochyby ale sedí na velkou část nejen české populace. A přitom, co je na alkoholu tak skvělého? Kde je napsáno, že významné události se musí stvrdit alkoholem?

Představte si, že byste šli na večírek do vyšší společnosti a do skleničky na červené víno byste si nalili mléko. Všichni by se vám vysmáli. Ale existuje nějaký důvod, proč bychom do skleniček na červené víno nemohlí lít mléko? A tím nemyslím důvody typu "protože se to tak dělá". Samozřejmě že ne.

A stejně tak samotné pití alkoholu je jen do velké míry arbitrární zvyklost. Spousta lidí si tak libuje v alkoholu, který zastírá úsudek, způsobuje zhoršenou orientaci v prostoru, chováte se po něm mnohdy jako blbec a ještě k tomu ráno je vám zle. Ale je to normální. Mně osobně je opilost dost nepříjemná, necítím se ve své kůži, když si pak v hospodě objednám vodu namísto piva, všichni se mi div nevysmějí, přitom k tomu nemají jediný důvod, kromě toho, že všichni si myslí, že bych měl pít pivo. Na alkoholu je jediná skvělá věc ta, že si všichni myslí, že je skvělý, jinak je to jen podprůměrně dobrá droga.

Stejně tak mi přijde absurdní zapíjet žal alkoholem. Představte si, že někdo umře, a jeho známí vzdají hold zesnulému tím, že se opijí. Vidíte mezi tím tu souvislost? Smrt -> jdu se opít. Jak tvrdil Seneca, alkohol není nic jiného než dobrovolné šílenství. Jediný důvod, proč to může být ospravedlnitelné, je ten, že by si to přál samotný nebožtík. Tomu se nedá odporovat, nicméně záhy musím položit otázku, proč by si to přál? No nejspíš jen proto, protože se to tak zkrátka dělá.

Když už se chceme bavit drogama, máme tu přeci mnohem lepší než alkohol. Např. LSD či lysohlávky jsou méně toxičtější a podle všeho obecně méně škodlivé. Když už bych si měl vybrat, zapálil bych si raději jointa, než abych se opil, je to určitě o mnoho víc příjemnější.

Tím se dostáváme k problematice drog obecně. Všimli jste si, že Češi uznávají alkohol, kávu a cigarety, zatímco jinými méně škodlivými drogami naprosto opovrhují? Znám dost lidí, kteří se mě nebojí označit za feťáka jen proto, že si rád dám vodnici nebo že jsem pro legalizaci mariuhany. Tráva je špatná, pivo je dobré.. to vše jen proto, protože si to myslí všichni ostatní, přitom podle různých vědeckých studií je to jinak, mariuhana, lsd, lysohlávky aj. jsou ve výsledku lepší a méně škodlivé než alkohol či cigarety. Samozřejmě tedy za předpokladu, že k nim přistupujete rozumně.

Závěr


Pravdou je, že i to, co tady píšu, že je normální, není normální, je to jen má představa. Tak či tak, je dobré se občas zamyslet nad tím, proč děláme to, co děláme. Často totiž činíme jen nazákladě toho, jak činí ostatní, aniž bychom racionálně zvážili, zdali by daná věc nešla udělat jinak (třeba líp, nebo pro nás příjemněji). U mě to kupř. znamená, že jsem téměř přestal pít alkohol, protože mi jednoduše nechutná a nedělá mi dobře. Vemte si ale kolik lidí do sebe pivo leje i přes jejich nechuť k němu a to jen jen proto, že jsou tak naučený, nebo jednoduše nedokážou/nemohou překonat tlak společnosti, kolik lidí ho pije ve velkém množství, protože jim to přijde normální, i když to normální rozhodně není.